Jak si „osmáci“ poradili s Tomanem a lesní pannou

Probírat básníky a učit se (nedejbože) nazpaměť jejich verše – to je někdy pro žáka (i učitele!) „nadlidská dřina“. Žáci osmé B jsou ale kreativní a rádi se baví. Pochmurný ráz a smutný konec hrdiny Čelakovského balady probírané v hodině literatury nevadil jim ani jejich učitelce, do dramatizace příběhu zklamaného Tomana a záludné lesní panny vložili veškerý svůj herecký um, vtip a fantazii a náramně si to užili.
Tvořivost některých „divadelníků“ mě překvapila, musím říci, že občas i brala dech. Například když se objevila lesní panna s opravdu svítícím věnečkem z elektrických „svatojánských broučků“ na hlavně – to byla věc! Ještě nápaditější byl však její koloběžkový jelen s parohy ze špejlí. A co ostatní panny? Všechny byly lákavé a svůdné. Některá vynikala něžnou krásou, jiná originálními šaty ověnčenými šlahouny plnými listí – asi jak se prodírala lesní houštinou, další poutala pozornost svým temperamentem a živelností. Líbili se mi také elegantní Tomanové i jejich starostlivé sestry.

„Slyš, Tománku, radu mou, nedávej se doubravou,
dej se raděj v zápolí, ať mě srdce nebolí!“

Jak všichni víme, starostlivost sestry nebyla bezdůvodná, nešťastnou láskou zničený Toman se konce básně nedožije. Jenže v podání mých „osmáků“ tento smutný konec nevyzněl nijak tragicky. Možná je to neutuchajícím životním optimismem, který si herci na naše improvizované jeviště s sebou přinášeli. Každopádně připravili pro sebe – když nevystupovali, byli přece diváky – i pro mě moc pěkný zážitek, který byl příjemným vybočením ze stereotypu školních hodin. Zaslouží poděkování – za práci, kterou věnovali přípravě, za odvahu, s jakou vystupovali. A také za to, jak účelně dokázali spolupracovat, aby se výsledné dílo zdařilo. I to je v životě často velmi zapotřebí.

Věra Voňková, učitelka