Čeština není jen souboj s pravopisem

„Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Z bodličí vyhlédne první houba, kolínko usínající Zimuly.“ Tak, to je ono. Tak to kdysi napsal František Halas ve své knize Já se tam vrátím – a měl pravdu. To je přesně to, co teď vidím kolem sebe. Předjaří. Vzduch vonící nadcházejícím jarem láká k procházkám. A k setkávání. Také my v 7. C jsme vyrazili. Hned za rohem jsme potkali Natku Stébelnatku. A hned potom Emu Oddenkoleznou. Že je neznáte? Tak se pojďte seznámit. Rádi vám je představíme:

„Šprtavka oddenkolezná. Tuto přezdívku získala třináctiletá Ema. Proč? Je nejlepší z celé třídy a moc ráda se učí. Na každou otázku zná odpověď. Ráda také pomáhá lidem v nouzi. Ve volném čase se nejraději stará o své rostlinky. Má velkou knihovnu a v ní skoro všechny knihy o rostlinách, bylinkách a vůbec o přírodě. Kvůli tomu spolužáci její přezdívku rozšířili. O slůvko „oddenkolezná“ – prý když ty rostlinky má tak ráda. Emě přezdívka nevadí – vždyť se opravdu ráda učí a rostlinky pěstuje s nadšením.…“  (Anna Baleková, 7.C)

„Stébelnatka ponravorodná. Ráda bych vám představila holčičku jménem Natka. Je to hodná, krásná a laskavá dívenka. Je však hubená jako stéblo. Proto jí už odmala říkali Stébélko. Ve školce k této přezdívce připojili Natka a od té doby jí nikdo neřekl jinak než Stébelnatka….
Ve škole Natka nejvíc miluje přírodopis. Má ráda jak rostliny, tak i živočichy. Doma chová křečka, rybičky a kočky. Spolu s rodiči tráví spoustu času na zahradě, kde se stará o stromy a o kytky. Je spokojená, když vidí, že se jim daří. Proto ji mrzelo, když rostlinky začaly najednou schnout a uvadat. Brzy zjistila, že to způsobuje larva ponrava, která se v její zahrádce rychle rodí. Postěžovala si ve třídě a děti hned přidaly k její přezdívce další slovo – „ponravorodná“. Natka byla však chytré děvče a s ponravami si brzy poradila. Přesto jí přezdívka už zůstala…“                (Viktorie Báťková, 7. C)

Tak co? Příjemné setkání? Ve skutečnosti bylo samozřejmě všechno trochu jinak. Probírali jsme charakteristiku. Poté, co jsme s úspěchem charakterizovali své blízké, vydali jsme se dál – po cestách, které nám nabízí fantazie. A našli jsme mnoho inspirujícího. Třeba přezdívky. Každý přece máme nějakou. Šlo by podle nich charakterizovat? Samozřejmě že šlo. A protože děti mají velkou fantazii, docela se nám dařilo. Snad i čtenářům se naše práce zalíbí a vnesou jim trošku radosti do starostmi přetíženého života těchto dní. 

Věra Voňková, učitelka

(Omluva redaktorky: Obě ukázky slohových prací jsem vzhledem k rozsahu originálů zkrátila – s těžkým srdcem – tak, aby obsah i smysl nebyly porušeny.)