Škola v přírodě zase „žije“

Letos po dvouleté pauze „šesťáci“ opět absolvovali klasickou školu v přírodě na Sluňákově. Vrátili se plni zážitků a vyprávěli a vyprávěli. Chcete vědět co? Tak prosím:

Stavění  plavidla a napínavou plavbu po rybníku barvitě líčí Honza (Jan Havlík) a Maty (Matyáš Vrána) z 6.C:

„… Věci potřebné ke stavbě plavidla jsme nanosili k rybníku. Pak jsme pumpičkou nafoukli obrovské duše, naskládali jsme je do tvaru trojúhelníku, na ně položili prkna a vše svázali

provazem. Plavidlo jsme dali na vodu. „A můžeme vyrazit!“ zvolal kdosi. Naším úkolem bylo zachránit z vody balonek, který jsme si pojmenovali „pan Melounek“ …… Věděl jsem, že jsem jednotlivé části k sobě nesvázal moc dobře, ale zatím se nic nedělo. Spustili jsme „loď“ na vodu, vzali pádla a hrdinsky se plavili pro „pana Melounka“. A pak se to stalo. Provazy povolily a plavidlo se začalo rozpadat. Všichni jsme skončili ve vodě. „Brrr, ta je studená,“ drkotali jsme zuby.

„Tak v březnu jsem se opravdu ještě nikdy nekoupal,“ konstatoval Honza.

… Nakonec jsme šťastně doplavali ke břehu, vytáhli trosky plavidla a rychle se běželi osprchovat a usušit. Nikomu z nás se ale nic vážného nestalo, a tak jsme se tomu všichni zasmáli …“

O večerní zábavě a hře s názvem „rozsedávaná“ vypravuje Katka (Kateřina Smičková z 6.C):

„Tuto hru se už hrozně dlouho snažím vyhrát,“ řekl pan učitel a vydal pokyny: „Postavte židle do kruhu, posaďte se vedle sebe a já rozdám čísla od jedné do pěti. Pak budeme házet kostkou. Ten, kdo bude mít číslo, jaké padne na kostce, sedne si o jednu židli doleva. Vítězí ten, kdo se nejdřív dostane na svou původní židli.“

Pak hra začala. Na kostce se objevilo číslo dva. Já měla trojku. Dvojka byl Tonda. Musel si na mě sednout. Pak jsme se chvíli střídali – jednou já na něm, pak on na mně. Nejzajímavější bylo, když kostka určila panu učiteli, že si musí sednout na Denču. Drobounká Denča téměř umírala, ale pan učitel to neřešil. Jen mávl rukou a prohlásil: „Nezdržujme se a hrajme!“ Pak mě čísla na kostce vysvobodila od Tondy. Ale zase na mě vyšel Šimon. A pak ještě Dominik a Jolča. Ani jsem nestačila vykřiknout. A už mi sedí na noze všichni tři! Ó jé! Další hod naštěstí hru ukončil. A já konečně mohla ty tři vyhnat ze své nohy. Přesto – byla to pěkná hra a pěkný večer…“

Tak taková byla ta škola v přírodě, víte?

           
 Věra Voňková, učitelka českého jazyka v 6. C

Foto: Jan Chmelář