Škola v přírodě očima učitele

15. září jsme vyrazily se svými žáky na týdenní pobyt do přírody. Třemešek je úplně ideální místo pro tuto akci. Vhodné ubytování, les, potok, hřiště, výborná kuchyně, vstřícný personál, vzdálená civilizace. Co víc si přát. No, my si vlastně vždy hlavně přejeme, ať se nikomu nic nestane, ať děti příliš neteskní, ať nikdo moc nezlobí a vyjde nám počasí. Všichni se vrátili bez újmy na zdraví, tesknilo se přiměřeně a vždy jen chvilku, zlobilo se v rámci tolerance (jako doma) a počasí bylo úžasné. Nádherné babí léto.

Měly jsme pro děti připraveny aktivity, soutěže, vezly jsme spousty pomůcek do tvůrčích dílen, ale nakonec nás nejvíc potěšilo, že nejraději všechny běhaly po lese, chodily na výlety a sbíraly houby. Už na takových malých dětech je vidět, jak každému z nás pobyt v přírodě dělá dobře, nabíjí nás a zároveň uklidňuje. Většinu žáků postihla houbařská horečka. Nebylo možné takové úlovky v lese nechat. A tak se plnily košíky a houbařské nadšení nás zcela ovládlo. Pravda hlavně děti, protože my stále přepočítávaly ne houby v koši, ale houbaře. Vždy jsme si oddychly, když jsme se z lesa vracely v plném počtu.

Celým pobytem nás provázel dřevěný panáček Pinocchio a tajemný pan Geppetto. S nimi děti prožily nejednu zvláštní situaci a obzvláště pan Geppetto nás překvapoval ve svých lesních úkrytech, večer za okny a vůbec, vnášel tajemno a respekt mezi všechny, ať už pohádkám chtějí věřit, či ne. Prostě museli byste to s námi zažít na vlastní kůži.

Upřímně, z pohledu dospělého není žádná legrace trávit celé dny a večery obklopen desítkami neustále hlasitě „švitořících“ dětí, které chtějí neustále něco sdělovat, občas hůř slyší, zvláště, když jde o příkazy a zákazy (bez nich to taky nejde), které se třikrát vracejí pro své věci, jež nutně potřebují k další činnosti… Moc jsme se těšily, až usne poslední žák, a my si dáme kávu, při které stejně, plné dojmů, budeme mluvit zase o nich. Pak samy usneme „tak napůl“, protože co kdyby „něco“.

Ale teď s mírným časovým odstupem můžeme zase potvrdit, že jezdit na Školu  v přírodě má smysl. Děti lépe poznají samy sebe i kamarády, učitelé vidí svoje žáky „z jiného úhlu pohledu“. A hlavně naše společné zážitky a vzpomínky nám nikdo nevezme.

Milena Vychodilová, Leona Čotková, Irena Ženožičková

P.S. Pozdravujeme všichni Milušku Pavlasovou, naši milou zdravotnici!

Fotografie naleznete ve fotogalerii.