INOVATIVNÍ VYUČOVÁNÍ
Vážení čtenáři, mám pro Vás otázku. Kdypak jste byli naposledy ve škole? Že školu nemůžete ani vidět, že jste rádi, že už tam nemusíte chodit? No, možná byste byli překvapeni. Stejně jako ostatní svět kolem nás, i škola se velmi změnila. Změnila se do té míry, že byste ji možná – kdybyste do ní znovu mohli přijít jako žáci – ani nepoznali. Vezměme si třeba takové školní koncerty. Ze svého vlastního dětství si vzpomínám na otrávené obličeje muzikantů, kteří byli nuceni vystupovat před mnohdy ne úplně slušně se chovajícími puberťáky. Moc pěkný zážitek to nebyl ani pro jednu ze zúčastněných stran. Asi před měsícem jsem se spolu se žáky účastnila koncertu pod názvem Hudba nás baví. A žádná nuda se prostě nekonala. Koncert totiž pod vedením Mgr. Hany Beranové organizovali žáci pro žáky. Dál slovy Honzy Havlíka z 9. C.
„Představení začalo krátkým úvodem, ve kterém jsme se dozvěděli, jaké skupiny nástrojů nám budou představeny. Byly to nástroje strunné, dechové, bicí, klávesové a elektronické. Od každého druhu tam byl alespoň jeden zástupce. Všechny nástroje však nebyly majetkem školy. Někteří žáci přinesli své vlastní nástroje, aby je poté mohli předvést svým spolužákům. Tak nám předvedli například trubku menší i klasickou, kontrabas elektrický i klasický, kytaru elektrickou i klasickou, elektronickou baskytaru nebo akordeon. Lehce naznačili, jak na hudební nástroj hrát a také, jaký tón nebo zvuk tyto nástroje vytvářejí. Byli jsme sami překvapení, kolik je mezi námi hudebníků a jak dobře umějí na své nástroje hrát.“
Jan Havlík, 9. C
Nebo takový tělocvik. Věčně stejné atletické soutěže – kdo nejrychleji uběhne šedesátku? Ještě dnes si zřetelně vybavuji, jak jsem nemohla popadnout dech. Tělocvik na lutínské škole je ovšem jiný – florbal, OVOV, prázdninová soustředění. Děti to opravdu baví. Teď však ministerstvo nastolilo nový kurz. Klade se důraz na to, aby se děti pohybovaly co nejvíce, ve škole i doma – a nezáleží tolik na tom, kolik soutěží vyhrají. Je to tak i v Olympijském víceboji. Celé se to realizuje prostřednictvím tzv. výzev. Dál slovy Mgr. Radky Chmelářové.
„Po celoškolním zářijovém sportovním dnu, který proběhl velmi zdařile, jedeme v projektu Olympijský víceboj dál. Po loňském neúspěšném boji za okresní a krajská kola ve víceboji jsme sice trochu zklamaní, nicméně jsme rádi, že projekt jede dál. Děti stále mohou plnit disciplíny a získávat diplomy a odznaky za všestrannost, i když ztratily možnost porovnat se s dětmi z jiných okresů. Motivací ke sportování se v podzimních dnech stala také švihadlová výzva. V ní nešlo jen o počet přeskoků přes švihadlo, ale o nejkreativnější švihadlovou sestavu. Bylo třeba zaskákat sestavu a natočit ji na video. Sestavu zkoušelo vytvořit více dětí, ale video nakonec odevzdali čtyři – Viktorka Krejčířová, Nikol Polýnková, Kristýnka Vojtková a Michal Nevima. Děti, které se zapojily, bojují o získání workshopu s profesionálními lektory ve skocích přes švihadlo. Z tohoto workshopu by se mohly těšit všechny děti ze školy. Uvidíme, jestli se nám podaří získat ho.“
Mgr. Radka Chmelářová
Jsou zatím jen čtyři – čtyři vlaštovičky, jak říká paní učitelka Chmelářová, ale to nevadí. Časem se jistě přidají další. Zvlášť, pokud se „vlaštovičkám“ podaří získat švihadlový workshop. To se zájemci jenom pohrnou. Je to přece velmi zajímavá výzva, co říkáte?
Závěrem musím ještě říci, že lutínská škola má veliké štěstí. Štěstí na žáky. Naši školu navštěvuje množství talentovaných dětí, které jistě představují naši budoucnost. Se dvěma takovými bych Vás ráda seznámila. Chodí zatím teprve do páté třídy, ale jsou skvělí. Pracovití, ctižádostiví a úžasným způsobem akční. Jak to tak dobře vím? Jednoduše. Oba totiž skládají modely. Jednou v hodině vlastivědy vyslovili přání vystavit je. Tak jsem jim poradila kde. A víte co? Druhý den už chodbu na prvním stupni zdobila výstava modelů. Skvělé, že ano? A teď už jim dáme slovo, aby Vám sami pověděli, jak to celé začalo. Nejdříve Jakub Kratochvíl.
„Modelářství se věnuji již od školky. To jsem spíše pracoval s papírovými modely, které jsem si sám navrhnul. V současné době se zaměřuji na plastikové modely. Baví mě dělat modely letadel z druhé světové války. Na modelařině mě nejvíce baví práce s rukama, a hlavně ta výzva, že do toho jdu s plným nasazením. Ve druhé třídě jsem začal učit i mé kamarády, ale jen jeden u toho vydržel, a tím je Honzík Mariánek.“
„Můj koníček se nazývá papírová modelařina, které se věnuji od druhé třídy. K tomuto koníčku mě přivedl kamarád Kuba Kratochvíl. Za tu dobu jsem se hodně zlepšil v přesnosti a retušování. Na začátku jsem dělal krabičkové modely, které jsem si sám navrhnul. Dnes si troufnu i na kola u aut, což je poměrně náročné. Podařilo se mi vyhrát v mnoha modelářských soutěžích zlaté medaile i jeden pohár.“
Jakub Kratochvíl, Jan Mariánek, žáci 5. A
Tak co, vážení čtenáři, že byste také chtěli chodit do takové školy?
Mgr. Věra Voňková
